Sdružení výtvarných umělců moravských Hodonín patří mezi nejstarší umělecké spolky u nás. Bylo založeno v roce 1907 a mezi zakládající členy patřily výrazné osobnosti tehdejšího uměleckého života, např. Joža Uprka, Max Švabinský, Jakub Obrovský aj. Tak jako jiné umělecké spolky, byl i SVUM v padesátých letech minulého století zrušen a jeho činnost byla obnovena až v prosinci roku 1990. V současné době má SVUM 15 členů a představuje otevřený a moderní spolek. Umělecká tvorba členů sdružení se těší širokému zájmu návštěvníků galerií a výtvarných síní v Hodoníně i v řadě míst na Moravě a v Čechách. Od roku 1991 připravil SVUM několik desítek výstav svých členů a hostujících umělců např. v Praze, Brně, Zlíně, Uherském Hradišti, Ostravě, Olomouci aj. V Galerii výtvarného umění v Hodoníně spolek organizoval výstavní cyklus Mladí hosté SVUM.

Klub přátel SVUM pořádá besedy a poznávací zájezdy do významných zahraničních galerií a muzeí. Sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně výrazným způsobem ovlivňuje kulturní dění nejen v regionu, což dokládá i Cena za přínos hodonínské společnosti za rok 2007 udělená Městem Hodonín, ale svým významem se stalo nedílnou součástí dnešního kulturního života.

Historie

Zakladatelé Sdružení výtvarných umělců moravských náleží ke generaci, která ve složitých národnostních, kulturních a sociálních podmínkách Moravy konce 19. a počátku 20. století vykonala velké dílo v rozvoji české výtvarné kultury. V posledním desetiletí 19. století dochází na Moravě k živému kulturně společenskému kvasu označovanému často za opožděné národní procitání. Toto označení se nabízí porovnáním s kulturně společenským vývojem v Praze, kde byly obrozenecké tužby završeny v podstatě již v 60. a 70. letech 19. století, vyjádřeny tak přesvědčivě činy generace Národního divadla. V podmínkách rakousko-uherské monarchie výrazně poněmčená a pod zraky Vídně do značné míry kulturně izolovaná Morava (německé Brno prohlašováno za předměstí Vídně) řešila otázky národního obrození až generacemi, které vstupovaly do kulturního dění kolem přelomu století.

Ve výtvarném umění připadl tento úkol pokolení, které jsme si zvykli v terminologii české historie umění nazývat generací devadesátých let. Její moravská část v čele s malířem Jožou Úprkou se formovala za vydatné podpory vlastenecké inteligence typu Viléma a Aloise Mrštíkových, Zdenky Braunerové, Gabriely Preissové, Vítězslava Nováka a celé řady dalších. Nelze opomenout zejména velký tvůrčí příklad hudebního skladatele Leoše Janáčka.

Do popředí zájmu umělců vstoupil moravský venkov a jeho lid, nositel bohatých tradic lidového umění, představitel zdravé jadrné národnosti a potenciální vnímatel vyšších forem umění. Národopisný ruch, podnícený přípravou a realizací národopisné výstavy českoslovanské v Praze v roce 1895, jíž předcházela řada výstav krajinských, tuto orientaci v plné míře zaktualizoval a upevnil. Místem, kde se soustřeďovali moravští umělci poprvé, byl brněnský Klub přátel umění, založený v roce 1900. U jeho zrodu stáli především ředitel Vesny J. Mareš, dále Leoš Janáček, Joža Úprka, architekt Dušan Jurkovič a jiní z moravské kulturní reprezentace. Po krátkém čase se ve výtvarném oboru Klubu objevilo i jméno Jana Štursy, Maxe Švabinského, Adolfa Kašpara, Franty Úprky, Stanislava Lolka anebo Aloise Kalvody. Obětavá práce několika nadšenců Klubu přinášela své plody v podobě řady výstav jak v Brně, tak i mimo ně. Progresivní byla zejména tendence spolku odpoutat se od Vídně a orientovat spolupráci na Prahu jako centrum českého kulturního života.

Činorodou aktivitu vykazovala i družina výtvarných umělců seskupená volně kolem osobnosti Joži Úprky v tehdy nevelkém moravském Hodoníně. Z podnětu zdejšího učitelského spolku Komenský byla za spontánního souhlasu uměleckých kruhů zorganizována v roce 1902 dnes již historická Umělecká výstava slovenská, jíž lze považovat za počin, který předznamenal pozdější vznik SVUM. Spolu s moravskými umělci většinou folkloristického ražení (J. Úprka, F. Úprka, C. Mandel, A. Frolka, J.Köhler, L. Ehrenhaft a.j.) tu vystoupili ve svorné jednotě umělci slovenští (J. Hanula, M. Mitrovský, T.Andráškovič, K. Lehotský), kteří takto zaktivizováni utvořili hned v příštím roce 1903 Gruppu uhorsko-slovenských maliarov, první spolek slovenských výtvarníků. Nevídaná účast městského i venkovského publika, velký ohlas v tisku a v neposlední radě návštěva významného francouzského sochaře Augusta Rodina (Rodin u příležitosti své výstavy v Praze v roce 1902 uskutečnil zájezd na Moravu, prohlédl si hodonínskou výstavu a navštívil ateliér J. Úprky v Hroznové Lhotě), to vše významně povzbudilo umělecké sebevědomí vystavujících a předurčilo Hodonín za budoucí středisko spolkového života moravských výtvarníků.

Když došlo v brněnském Klubu přátel umění k vnitřním rozporům, které pramenily hlavně ze snah o přetvoření osvětového spolku ve spolek umělců a které nebylo možno překonat ani celoročními reformačními snahami, rozhodla se skupina umělců v čele s J. Úprkou a A. Kalvodou v roce 1906 z Klubu odejít. Jejich jména se pak objevila v květnu roku 1907 na velké reprezentativní výstavě moravských výtvarných umělců v Hodoníně, která sice ještě nebyla pořádána pod hlavičkou Sdružení, ale nenechávala nikoho na pochybách, že jde o první výstavu nově vznikajícího spolku.

K oficiálnímu založení Sdružení výtvarných umělců moravských došlo až v měsíci srpnu u příležitosti II. výstavy umělců moravských v budově českého gymnázia ve Valašském Meziříčí. Jádro zakladatelské generace spolku tvořila skupina umělců, která se od poutala od brněnského Klubu (Jan Štursa a Max Švabinský opustili spolek brzy po jeho založení), dále pak většina autorů zastoupených na Umělecké výstavě slovenské v roce 1902 a několik výtvarníků rozptýlených zatím volně po Moravě anebo inklinujících k novému seskupení svým moravským původem. Jednoznačná volba malíře Úprky za předsedu nového spolku vyjádřila vedle umělecké váhy jeho osobnosti i nesporný vůdčí a organizátorský podíl umělce na sjednocení tak široké výtvarnické obce. Oblast Valašska reprezentovali mezi zakladateli hlavně bratři Alois a Bohumír Jaroňkové, z nichž zejména B.Jaroněk patřil vedle J.Úprky k nejvýraznějším uměleckým oporám a autoritám Sdružení. Na dálku z ciziny korespondoval s členstvím Alfons Mucha, jehož práce se na kolektivních výstavách SVUM objevují poměrně často. I když se sám vnitřního života spolku nijak nezúčastňoval , byla mu výstavní prezentace na Moravě jednou z mála příležitostí dotyku s rodným krajem. V jeho povědomí zůstaly velmi živě uchovány i hluboké dojmy a zážitky z Rodinovy návštěvy na Slovácku v roce 1902. K Moravě se členstvím ve spolku hlásí z Mnichova také malíř František Ondrúšek, kterého vázala k významnému evropskému výtvarnému centru především bohatá portrétní klientela. Na Moravu se vrací až v pozdějších letech, usazen do konce svého života v Bystřici pod Hostýnem. Na prvních výstavách Moravanů je zastoupen i malíř František Bohumír Zvěřina (1835 - 1908 J, v té době již nestor moravských umělců a vlastně ještě vrstevník příslušníků generace Národního divadla. Výraznou uměleckou osobností byl od založení spolku také krajinář a malíř lesní zvěře Stanislav Lolek. Nejmladší generační sled pak reprezentoval velmi nadějně Jakub Obrovský, který se stal i v pozdějších letech uznávanou osobností nejen na poli uměleckém, ale vystupoval rovněž jako publicista, prezentující SVUM nejčastěji v pražském Díle (měsíčník Jednoty umělců výtvarných v Praze). Pro někoho, stejně jako například pro Aloise Kalvodu, Romana Havelku, Adolfa Kašpara, Frantu Úprku a některé další umělce ze zakladatelské generace SVUM, bylo charakteristické rozkročení mezi Moravou a Prahou, vyjádřené koneckonců i souběžnou účastí jak v hodonínském Sdružení, tak v Jednotě umělců výtvarných v Praze.

Spolu s výtvarnými umělci se podílela na činnosti SVUM i řada dalších osobností z rad moravské inteligence. Prvním tajemníkem spolku se stal hodonínský učitel Jan Kafka, který byl organizátorskou duší Sdružení stejně jako jeho pokračovatel profesor Jan Andrys.

Vazba SVUM na národopisné výtvarné ideje úprkovského ražení poutala zcela logicky také pozornost národopisců, jakými byli Josef Klvaňa a František Kretz. Oba patřili k Úprkovým dlouholetým obdivovatelům a mecenášům. Věrné příznivce našel spolek také v moravských literárních kruzích reprezentovaných především bratry Mrštíky, kteří věnovali hnutí moravských výtvarníků mnoho hluboce zaujaté publicistické energie. Velkou přízeň projevovala spolku i obdivovatelka díla J. Úprky a milovnice slováckého folklóru pražská malířka Zdenka Braunerová.

Nový spolek pronikl poměrně rychle do kulturního povědomí nejen Moravy, ale i Čech a Slovenska. Stalo se tak díky velkému počtu organizovaných výstav, širokému osvětovému působení a v neposlední radě komerční aktivitou. Navíc někteří ze SVUM (A. Kalvoda, F. Úprka, J. Obrovský) byli aktivními členy Jednoty výtvarných umělců v Praze a pomáhali osobními kontakty i širokou publicitou v Uměleckých listech proklamovat činnost spolku v pražském kulturním prostředí. Činnost SVUM v mezi-období let 1907 - 1913, které představuje jednu z nejvýznamnějších kapitol v historii spolku, se však neomezuje pouze na výstavní prezentaci, širší osvětovou působnost a vnitřní organizační záležitosti. Důrazně jsou otevírány otázky související s širokým pro gramem „povznesení uměleckého ruchu na Moravě''. Již v roce 1908 přichází SVUM s požadavkem zřízení Lidové akademie umělecké na Moravě (v Brně), který však sněmovna Markrabství moravského neakceptuje.

S nemalou energií se spolek domáhá autoritativní kompetence v otázkách nákupu uměleckých děl do Františkova muzea v Brně anebo v otázce výzdoby Národního divadla v Brně. Na pořad valných shromáždění SVUM se dostává i problematika rozvoje lidového uměleckého řemesla a uměleckého průmyslu na Moravě. Spolek vychází rovněž s požadavkem na zřízení národopisného muzea a dokonce navrhuje, aby byl národopis zařazen do školských osnov jako vyučovací předmět. SVUM překročilo velmi brzy hranice úzkého regionálního působení a vedeno ideou slovanské sounáležitosti počalo organizovat i výstavy mezinárodního charakteru. Po úspěšné prezentaci polského umění v roce 1909 se stali Hodonínští iniciátory Přerovského kongresu, na němž bylo rozhodnuto uspořádat velkou výstavu slovanských umělců v Krakově. I když nebyla podle původního záměru uskutečněna, zúčastňovali se členové SVUM rady výstav pořádaných na území slovanských států (Polsko, Ukrajina, Rusko, Bulharsko).

Sdružení výtvarných umělců moravských prosazovalo hned od počátku své existence velmi cílevědomě záměr vybudovat vlastní spolkový dům, který by sloužil jak k výstavní prezentaci, tak k naplnění úkolů širšího kulturně společenského významu. Ke konkrétním úvahám o postavení domu dochází v roce 1909. Vedly se spory o místě stavby. Ve hře bylo Brno, Uherské Hradiště a Hodonín. Volba padla na město Hodonín, které vykazovalo nejvhodnější podmínky. Na mimořádné valné hromadě SVUM v březnu roku 1911 byla projednávána výstavba Domu umělců již do všech organizačních podrobností. V anonymní soutěži o nejlepší architektonický návrh obstál architekt Antonín Blažek, dekorativní výzdobou na fasádě a v interiéru byl pověřen malíř Jano Köhler.

K slavnostnímu otevření Domu umělců došlo 4. května 1913 zahájením X. jubilejní členské výstavy. Tento den byl svátkem celého Slovácka a přilehlých oblastí. Dostavily se davy lidí z širokého okolí. Ještě před vypuknutím 1. světové války uspořádalo Sdružení v nové budově hrnčířský a následně tkalcovský kurz. Byl to krok k naplnění myšlenky o zřízení uměleckých dílen orientovaných na lidový projev. V poválečných letech již nebyla tato činnost obnovena.

V Domě umělců byly realizovány v průběhu let dvě přístavby. První se uskutečnila v roce 1914, druhá v roce 1941. Obě vycházely z Blažkovy architektonické koncepce. Nálet na Hodonín v roce 1944 budovu těžce poškodil. Díky obětavosti členů SVUM byl nově opravený dům dán do provozu již v červnu roku 1947. K zakladatelské generaci SVUM se v průběhu let postupně přidružila rada dalších umělců zvučnějších anebo méně známých jmen. K těm prvním náleží bezesporu Slovák Martin Benka, znamenitý malíř Oldřich Blažíček, krajináři Augustin Mervart a Josef Jambor anebo brněnský malíř Karel Jílek. Mezi sochaři najdeme Julia Pelikána, Jaroslava Krepčíka, Václava Adolfa Kovaniče i Aloise Bučánka, který je autorem sochy T. G. Masaryka v Hodoníně.
Bohužel, spolek rozšiřoval od počátku dvacátých let své rady většinou o mladé umělce, kteří konvenovali svým založením v té době již ustrnulým postojům zakladatelů a většina z nich neměla v kontextu českého výtvarného umění vyšší umělecké ambice. V této době dochází stále častěji ke kritice umělecké stagnace SVUM, které ve výstavnické pohodě, obklopeno vlastním publikem, prožívá dobu poklidného spolkového života jitřeného čas od času jen polemikami s kritikou útočící na konzervativní umělecké postoje mladších generací Sdružení. Tato situace přetrvává i ve třicátých letech.

V období po 2. světové válce až do vynuceného ukončení spolkové činnosti v roce 1959 vstoupila do SVUM ještě řada mladých umělců, náležejících většinou k okruhu zlínské Školy umění a Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti. Objevují se jména malířů Karla Hofmana, Rudolfa Gajdoše, Vladimíra Hrocha, Vladislava Vaculky, Františka Nikla a dalších. K sochařské garnituře náleží například Jiří Jaška anebo známý designér Zdeněk Kovář. Po únorovém převratu v roce 1948 dochází k postupnému rušení výtvarných spolků a skupin. SVUM je zlikvidováno až v roce 1959. Dům umění v Hodoníně byl zestátněn a včleněn do sítě československých státních galerií.

V nových svobodných společenských podmínkách po roce 1989 se rozhodlo několik starších umělců, bývalých členů spolku, se skupinou nových zájemců z řad výtvarníků obnovit činnost SVUM. Soustřeďují se především na prezentaci svých prací formou kolektivních a individuálních výstav. V letošním roce 2007 si připomínáme sté výročí založení SVUM. Je to jistě vhodná příležitost k širšímu objektivnímu zhodnocení přínosu spolku a jeho členů pro rozvoj českého výtvarného umění na Moravě.